úterý 10. července 2018

O bílých ponožkách v terénu, posměvačných vědátorech a důvěře v sebe

Když jsem studovala na vysoké škole, byla jsem pro spoustu spolužáků ta divná holka. Někdy jsem ani nemusela nic říci a už jsem byla trapná a po celém našem zoologickém oddělení jsem se dozvídala o své osobě skutečně zajímavé a šťavnaté drby. Až jsem si říkala, zda to mají někteří lidé zapotřebí. Tehdy jsem netušila, že je to reakce na něco ve mně, co se teprve klubalo na povrch a že se mě v podstatě ti lidé bojí. Prostě jsem nebyla typický vzorek děvčat z biologické fakulty, které nosily terénní oblečení i do pracovny, zásadně se nesmály, pokud k tomu neměly důvod a o něčem jako šminky raději nechtěly slyšet (ne, že bych to s nimi přeháněla, ale občas jsem se ráda namalovala, což spoustě bioložkám a biologům nebylo úplně po chuti).

Lekce s Lídou

Jedna z děvčat, která mě příliš nemusela, byla Lída. Kdyby se jí vepředu nerýsovala ňadra, řekla bych, že se jedná o pohledného hocha s culíkem. Lída byla dívkou z party mého tehdejšího přítele. Celá tato skupina bydlela ve studentském bytě na budějovickém sídlišti. Já a přítel jsme bydleli na kolejích a k nim jsme chodili na návštěvu v rámci řešení studentských projektů a mapování Natura, což byl můj první zdroj příjmu na studiích. V jádru mi připadala citlivá, ale svou citlivost maskovala pohrdavým a opovržlivým postojem ke všemu křehkému, jemnému a spontánnímu. Vše na mém projevu jí vadilo. Když jsem se zasmála, byla jsem dle ní hlučná. Mluvila jsem také blbě a chodila jsem podle ní ještě hůře.

Pokoušela jsem se s ní vyjít, přiblížit se jí. Snažila jsem se mluvit tišeji, smát se tišeji, ale čím více jsem tak činila, tím více si Liduška přisazovala. Několikrát jsem s ní zapředla rozhovor. Například jsem ji navštívila v laboratoři, kde pracovala na své diplomce a zkusila jsem jí vysvětlit, že mi opravdu nejde o to, abych jí ubližovala a že taková, jaká jsem, jsem pořád a nemyslím tím nic zlého. „Chováš se jako malý fakan. Jsi pořád nervózní ze zkoušek, bulíš, když tě něco raní a seš hlučná.“ povídala mi. „Jak hlučná? Normálně se směju, jako každá jiná holka. Proč jsou tady proboha všichni tak mrtví?!“ odpověděla jsem. Oči se mi zalily slzami. Ona se ušklíbla a odvětila: „Tohle teda normální není. Správná dospělá holka ví, že má držet hubu a krok a neprojevovat se. Spravedlnost neexistuje. Já jsem dříve také pořád brečela. Dokonce jsem se zastávala malých dětí, když se jim něco dělo. No, dneska by mě to ani nenapadlo. To je tak nedospělé! Hezky jsem to potlačila a jak se mám dobře! Můj partner to také oceňuje. Před chlapama se totiž nebrečí vůbec. To se potom bojí, víš?“
Zírala jsem s otevřenou pusou. Cože? Žena se nemá projevovat? A má držet hubu a krok?! Kde jsem se to proboha ocitla?
„Aha, proto máš vždycky jednou za čas tu vyrážku kolem pusy? A jsi vždycky tak nevrlá, když někdo zvýší hlas?“ zeptala jsem se jí. Bylo mi hned jasné, že ta její alergická reakce na mě souvisí s tím, že je sama potlačená. Bylo mi jí na jednu stranu líto. Na druhou stranu jsem měla vztek, že takový člověk ovládá svou sebelítostí široké okolí a ubližuje, kde může.
Lída se na mě podívala kamenným pohledem: „Tu vyrážku mám od dětství, protože je to rodový. A nevrlá jsem proto, že je mi 25 let, jsem už starší a mám právo na svůj klid! Ty mi ho narušuješ! Mám chuť ti rozbít hubu! Vždycky jsem tě chtěla zmlátit a nejsem jediná.“ řekla s naprostou vážností.
Sevřel se mi žaludek. Chvilku jsem se jí snažila říct, že z mé strany jí nic nehrozí, ale ona mi noblesně zopakovala to samé. Dívala jsem se na ni chvíli nevěřícně, rozloučila jsem se a odešla. Bylo mi mizerně. Tehdy jsem byla v prvním ročníku, z domova na mě neustále útočil otec, který si představoval, že budu doma každý víkend a já byla ráda za každou duši, která se na mě usmála a neštítila se mě. Šla jsem ven, lehla si pod strom na trávu a brečela jsem. Bylo mi, jako kdyby do mě někdo zabodal tisíc jehel.
Poté, co z mých očí vytekla snad celá Niagára, jsem jen tak ležela na zemi se zavřenýma očima. Cítila jsem se odkopnutá, zavržená... Věděla jsem, že ta holka není v pořádku a trápilo mě, že po mně takto dupe. Najednou se mi zdálo, že mě někdo hladí po vlasech. Ale nikdo poblíž nebyl. „Nech ji jít.“ šeptal mi do ucha neznámý hlas. Zalil mne pocit tepla. „Nejsi tu proto, aby ses jim zavděčila. Tvá cesta vede k Tobě. Přestaň tolik vysvětlovat a domáhat se pochopení. To, že jsi citlivá, je v pořádku“. říkal dál ten hlas. Velmi se mi ulevilo. Pocit vyčerpanosti a sebelítosti zmizel. Vnímala jsem léčivou energii, která proudí celým mým tělem a opravuje jizvy v celém těle. „Přestaň se stýkat s takovými lidmi, nech je svému osudu. Raději se spojuj s přírodou a více medituj. Projdeš si ještě situace, které budou možná pro Tebe bolestné, ale pamatuj, že sama nejsi.“ pokračoval dál ten hlas. Pocítila jsem ohromnou sílu ve svém nitru. Poděkovala jsem v duchu tomu hlasu a pomalu se jala vstávat. Slunce už zapadalo. Když jsem šla na pokoj, byla jsem najednou lehčí a svobodnější. Viděla jsem, že i kdybych se vypařila, tak této dámě bych se stejně nezavděčila a bylo by to ještě horší. A to platilo i o dalších lidech, co na mě na fakultě nasazovali. Věděla jsem, že si mám prostě ustát sama sebe a rozvíjet se. Začala jsem se proto záhy zajímat o terapie a meditace. Tehdy mi moc pomohla Aura-Soma a Rei-ki, díky kterému jsem poznala i stejně naladěné lidi. Sice jsme byli každý z jiných koutů republiky, ale možná to bylo lepší než se pořád snažit o přátelství se studenty z fakulty, kteří o něj nestáli. A světe div se, někteří z nich po čase přišli sami. Takže reverzní efekt zafungoval. :-D

Jéžiš, vona má bílý ponožky!

Jednoho dne, bylo to v době, kdy jsem končila balakářský stupeň, jsme s profesorem naší studijní skupiny navštívili rezervaci Bochov na Karlovarsku, kde jsme mapovali motýly. Moc jsem se těšila. Entomologie mne tehdy bavila, byl to můj obor a mapování bylo prima. Do batohu jsem si připravila standardní věci do terénu. Řekla jsem si, že si vezmu i bílé ponožky, které byly už zespodu stejně seprané a skutečně mi nevadilo, když je v bahnitém terénu vojenského prostoru zlikviduji. Přijela jsem na místo, pozdravila se s ostatními a ubytovala se. Za půl hodiny jsme vyráželi do terénu. Vzala jsem si na sebe ony bílé ponožky. Nevěřila jsem, jakou debatu tím rozpoutám. Podobnou vlnu diskuse nad módou snad zažívá jen Ples v Opeře či Filmový festival v Karlových Varech. „Ty máš bílý ponožky, joooo?! Pche! Ty jsi ale blbá!“ řekla mi otevřeně jedna z účastnic. Další kluk si přisadil a povídá: „To jsou svatební, to je dneska v módě. Takovou nepraktickou káču jsem ještě neviděl.“ odfrknul. Nejdříve jsem si jich nevšímala, ale když mě začal zesměšňovat i náš profesor, řekla jsem: „Ty ponožky jsou zespoda seprané a nevadí mi, když je zničím. Mám vám je ukázat, abyste se uklidnili?“
Všichni zmlkli. „Ehm...noooo...Já jenom...“ chtěl něco dodat Vláďa, který měl nejhnusnější poznámky. „Máš se mnou nějakej problém?!“ zařvala jsem na něj. Vládínek odtušil, že ne a byl klid. Zbytek pobytu proběhl již v pohodě. Mapovali jsme ve dvojicích a na mě vyšla dvojice s Bořkem, což byl sympatický kluk, který měl doma malou zoo a dalo se s ním normálně bavit. Mnohdy mi docela pomohl, když jsem se cítila smutná. „Hele, tos mu řekla hezky. Z ponožek si nic nedělej, já to dělám taky.“ řekl a poodhrnul nohavici dlouhých šusťákových kalhot. Tam se skvěly bílé ponožky s pruhem. Vyprskli jsme oba smíchy a pokračovali čile dále v terénu.

Podobných historek jsem na vysoké škole zažila více. Prošla jsem si podobnými situacemi, které mne všechny naučily důvěřovat sama sobě navzdory tomu, co si o mně myslí okolí a jak se na mě kdo dívá. Když to tak vezmu, tak vědecké prostředí na katedře zoologie mi dalo tolik, co studium psychiatrie. :-D Takové panoptikum různých duševních úchylek jsem předtím ještě nepoznala. I přesto jsem měla to prostředí vlastně ráda a jsem mu vděčná. Celou dobu jsem tušila, že tam nejsem jen kvůli tomu, abych se stala vědcem a že reprezentuje pouze součást toho, čemu se budu v budoucnosti věnovat. Že jsem tam kvůli tomu, abych přestala bojovat sama se sebou, skončila se sebeobviňováním a měla se ráda takovou, jakou mne Vesmír stvořil. Někdy se dostáváme do podobných míst právě proto, abychom v sobě probudili lásku k sobě a začali si věřit.












středa 30. května 2018

Nezažíváš v životě štěstí? Možná si v něm jenom bráníš...

Každý z nás byl stvořen proto, aby se stal vědomým a láskyplným tvůrcem. Všichni jsme velmi milovaní. Proč však jsou na zemi lidé, kteří zažívají velkou nelásku, smůlu a neštěstí? Má to mnoho důvodů s jedním společným jmenovatelem. A tím je Ochota přijmout odpovědnost za svůj život. Nic nás tolik nebrzdí jako neochota podílet se na svém vědomém životě, na našich krocích. Potom jedeme pořád dokola myšlenková schémata, která vedou k vyčerpání a spíše zabraňování domnělým katastrofám, které nikdy nemusí nastat. Spousta lidí takto žije a stále se ptá. Kdy budu mít klid? Kdy už na mě budou hodní? Kdy dají na moje rady a budou mě poslouchat?
Když jim navrhnete řešení, buď vás okřiknou, že se neumíte vcítit a pochopit, v jaké jsou šlamastice nebo vám začnou vykládat, jak je vše těžké, protože to by museli tohle a támhleto a to oni nemohou protože zase támhleto a toto...
Nechápou, že se drží v porobě tím, že hledají posluchače jejich nářků, nikoli skutečnou pomoc. Ta jim přijde jako špatná, protože se většinou jmenuje právě Odpovědnost za svůj osud.
V současné době jsme vedeni k tomu, abychom se znovu obrátili do sebe a hledali napojení. Mnoho z nás je v pokušení pověsit se energeticky na své děti, příbuzné, partnery... Takové jednání už ovšem nebude tolerováno Vesmírem, protože už není čas zahálet. Nová doba, která už přišla před pěti lety, nedovoluje nikomu, aby se stal upírem žijícím z krve svých bližních. Proto se mnozí lidé diví, že už nefungují ty tradiční hodnoty, kdy se rodina sešla a všichni se museli dostavit a povinně se bavit. Někteří naříkají, že jsou lidé sobci a že nechtějí jeden druhého tahat na svých zádech. Vzniká spousta článků, které spíše než že by byly podporující odrážejí nostalgickou touhu po idealizovaných starých časech...
To všechno jen provází smrt starého myšlení a začátek nového. Vztahy se potřebují vyčistit od vší závislosti a falešného poklonkování, aby spolu lidé dokázali skutečně tvořit. K tomu je třeba, aby každý z nás začal do hloubky vnímat, co ho skutečně dělá šťastným a jak své myšlení podle toho změnit. Aby se nesnažil natřít celu na růžovo, aby se mu v ní dobře žilo, ale skutečně vykročil do života a poznal, kdo doopravdy je. Bude potřeba doslova zbořit strnulá schémata, která máme vrytá pod kůží a která nás ovládají každý den, i když si toho nejsme vědomi. Nevyčítejme si to, že je máme. Spíše zkusme pozorovat náš život a naše chování. Tam najdeme odpověď na jejich odstranění a odblokování. Život je nám v tom nejlepším učitelem. Učí nás skrze situace, které v nás vyvolávají různé emoce. Ty nás při hlubším zamyšlení se mohou vést k řešení toho, co nás dlouho tíží. Někdy to může trvat, než si přiznáme, že to jde a že cestu jsme si vlastně zatarasili my. Ale lepší někdy než vůbec.
Je dobré si uvědomit, že sice žijeme ve společenstvích a můžeme si navzájem pomoci, ale že pomoc by měla být nezištná a neměla by vést ke vzájemnému ovládání a kontrole. Pravá pomoc vypadá tak, že dotyčnému řeknu svůj náhled, povzbudím ho a rozhodnutí nechám na něm. Lepší je projevit dotyčnému důvěru v jeho sílu než reagovat na jeho vyděšené ego. Když dítě upadne a pláče, pohladím ho, ovážu mu ránu a řeknu mu, že je v pořádku, když někdy upadne a hlavní je, že znovu vstalo. Nebudu mu nadávat do hlupáků a ukazovat mu, že se chodí takto a ne takto. Ani ho nebudu úzkoprse hlídat a litovat, že si chudáček poranilo kolínko. To je akt nelásky. Nikoli starosti.

Podobně je to i mezi dospělými lidmi. V každém z nás je takové malé dítě, které kdysi utrpělo poranění a vyrovnává se s ním určitým způsobem. Každý tak koná podle toho, jaký je jeho životní záměr. Na základě toho nám chodí do života situace a lidé, pomocí nichž si můžeme uvědomit, jak toto zranění uzdravit a znovu vstoupit do své síly. Není to o tom, že jsme kdysi něco zpackali a teď pykáme. Vše se děje na základě našeho vyzařování. Do tohoto vyzařování se také přidává i vyzařování naší rodiny, odkud jsme vzešli. Proto pokud se ve vaší rodině dlouho vyskytovaly archetypy pán a sluha nebo oběť a tyran, je dost pravděpodobné, že na vás mají vliv, a proto ještě občas můžete pocítit dozvuk tohoto vlivu. Nenechte se tímto zastrašit. Nejde o to změnit vaši rodinu a říkat jim, co mají dělat. Místo toho se obraťte do sebe a pracujte na ukotvení se ve své síle. Umožňujte si snít a žít tak, jak jste chtěli žít jako děti. Děti nikdy nechtějí ve své podstatě trpět. Přichází do rodů jako možnost uzdravení pro všechny. Později ovšem dojde vlivem oddálení se od zdroje často ke špatnému pochopení slova pomoc a uzdravení a dítě se začne různě potlačovat a deformovat. Ale i tak tady záleží na tom, jak na rozvoji svého vědomí pracovalo v minulých inkarnacích. Vzpomeňte si tedy, co je vaše dětská touha. Prociťte ji a napojte se znovu na sebe. Čím více jste napojení, tím méně podléháte jednání založeném na strachu. Strach se začne rozpouštět a zjistíte, že máte více lásky v sobě než jste si mysleli.

čtvrtek 10. května 2018

Obyčejná hloupá bába: Jak je snadné odsoudit

Tento příběh je o mojí babičce z otcovy strany a o tom, že každá bytost v rodině nám něco předala a měli bychom ji za to ocenit. Neznamená to se jí klanět. Je tím myšleno ocenění té vlastnosti, toho daru, který využíváme. Někdy se člen rodiny projevuje tak, že to na ostatní působí divně a mají tendenci ho srážet a snižovat. Tím ale snižujeme poselství, které nám tento člen přišel předat. Snižujeme tím i vlastní hodnotu, protože i v nás koluje část této osoby. Možná si toho nevšímáme, protože máme tendenci se příliš upínat na vnější projev, který jsme z nějakého důvodu odsuzovali my nebo někdo jiný v našem okolí. Pokud si ale tu část v sobě nebudeme chtít připustit, budeme mít stále pocit, že nám něco chybí. Pocit nenaplněnosti nás bude hnát do situací, kde budeme postaveni před úkol přijmout právě to, čeho se tak bojíme... To, co bylo považováno za divné, nestoudné, úchylné, nepatřičné, zvrhlé... Bude nás to tak dlouho stíhat, až udýchaní padneme na kolena na břehu řeky času a pohlédneme do jejích vod. Tam spatříme to, před čím tak utíkáme a zjistíme, že jsme to také MY. A že ta vlastnost se tak divně u toho daného příbuzného projevovala v té podivné formě proto, protože ten dotyčný to prostě jinak neuměl... Třeba se jednalo o nástroj, kterého se ostatní báli a jeho držitel ho třímal příliš těsně nebo jej potlačoval natolik, že se projevoval podezřele a divně.
Pochopíme-li tento prostý fakt, uleví se nám a uleví se i všem těm obecním bláznům, alkoholikům, vrahům, prostitutkám a jiným osobám, které ve svém rodě tak neradi vidíme. Začnou se konečně cítit chtění a možná se sníží i výskyt těchto jevů v rodině, protože o sobě lidé navzájem začnou uvažovat více empaticky a méně odsuzovačně.
Chceme totiž mnohdy za každou cenu vypadat hezcí, inteligentní, na úrovni... Ale zapomínáme na lidskost a respekt k životu každého člověka. Inteligence a spořádané chování nejsou vždy ukazatelem dobré kvality rodu. Mnohdy je to naopak právě důvod, proč jsou v rodině lidé nešťastní. Jsou až příliš přeintelektualizovaní, přechytračelí a chybí jim smysl pro hravost, pro opravdový a syrový život. Nebo jsou příliš uhonění a orientovaní na hmotné živobytí a zachování majetku...

U nás doma bylo několik takových lidí. Nejvíce do očí bijící byl případ mé babičky, matky mého otce. Moje babička byla žena, která se narodila ve třicátých letech v západočeské vesnici do rodiny sedláka. Byla mladší ze dvou sester. Odmalička byla pomalejší, citlivá a plachá. Projevovala se velmi opožděně. Nebyla nikdy moc oblíbená mezi příbuznými. Byla považována za idiota, který je dobrý akorát na podružnou práci, protože přeci nemá fantazii, je nepraktická a bez cizí pomoci se neobejde. Téměř nikdo neviděl, co se pod touto slupkou ve skutečnosti skrývá za moudrou a citlivou . Duši, která bohužel uvízla v hlubokých dávných pochybách, sebelítosti a pocitech provinění za něco, co možná kdysi v dřívějších jejích životech provedla, ale nyní je to již pasé. Tak moc se tato duše chtěla potrestat, až se narodila do rodiny sedláka jako autistické dítě, které sice nebylo hloupé, ale jeho fyzické tělo a astrální tělo bylo navzájem natolik v disharmonii, že se jí nedařilo sestoupit plně na zem a projevit se. Díky tomu byla okolím označena za obecního blázna, který se v budoucnu možná bude hodit na jednoduché monotónní činnosti. Narodit se ve 30. letech jako autista bylo mnohem horší než nyní. Bohužel to znamenalo, že se s vámi prostě nemazali. Zažívala proto šikanu od dětí i dospělých. U celé vesnice vyvolávala na jednu stranu posměch a na druhou odpor. Celé to umocnil ještě revmatický otok rukou a chodidel, ke kterému začalo docházet kolem jejího 15. roku po prodělaně chřipce.

Přitom to byla velmi krásná a tvořivá bytost s uměleckým nadáním. Vyplývá to i z jejího horoskopu, který jsem si nechala sestavit. Ano, možná to nebyla aspirantka na Nobelovu Cenu za fyziku, ale já ji vnímám i přesto jako velký přínos pro rodinu. I když byly její dary a projevy okolím zesměšňovány. Navíc to skutečně byla hezká dívka. Měla velmi dobrou tělesnou konstituci, krásné poprsí, kaštanově hnědé vlnité vlasy a hnědé oči. Byla temperamentní, ale zároveň přátelská, hodná a pracovitá. Její ruce se sice pohybovaly pomalu a byly skutečně poznamenané reumatem, ale i přesto si pamatuji, jak uměla pečovat o dobytek, o zahrádku a dědovi i sobě přešívala různé věci. Možná v očích mé praktické maminky ty věci nebyly módní a uhlazené, ale pro ni to byl způsob, jak se alespoň trochu mohla projevit. Měla ráda šití. Vždyť také navštěvovala Rodinnou školu. Měla i, co se pamatuji, hezký vztah k různým starým textiliím, šatům a podobně. Pamatuji si, jak mi jako šestileté holce ušila hezkou zástěrku ze starých květovaných šatů. Pěknou, ozdobenou vyšívanou stuhou, kterou koupila v Radnicích v galanterii. Možná kdyby ji jako dívku někdo povzbudil a vzal si ji do parády místo toho neustálého peskování a okřikování, mohla z ní být dobrá vesnická švadlena, která by dělala určitě radost mnoha lidem. Tolik toužila po lásce... Uznání... Místo toho ale dostávala od okolí facky a posměšky. Dělala tu nejhrubší práci a i její vlastní synové s ní jednali jako s otrokem.
Za dědečka se vdala tuším ve svých 21 letech. Stýkali se ale od jejích 16 let. Děda byl hezký vesnický blonďák s charismatickou domáckou povahou. Nebylo divu, že milá babička byla okamžitě zamilovaná a pojala k němu velkou důvěru. Pro ni byl on to, co hledala. Bezpečí, lehkost, radost, stabilitu. Vše, co nemohla nikde najít. Byl první, kdo se jí nesmál. Žil ve vsi kus od té, kde se narodila babička. Jeho rodina měla hospodářství, chovali koně, krávy, husy, slepice, měli polnosti. Něco sice museli odevzdat po nástupu komunistů JZD, ale něco rodině pořád zůstalo. Děda žil v hospodářství se svou matkou. Jeho nevlastní sestra už byla vdaná a jeho otec mrtvý. Matka ráda hospodářství velela a na synovi velmi lpěla. Moje babička se jí nelíbila, ale děda si ji i přesto ustál. Babička se těšila na hezký život a řekla si, že se bude snažit získat si i panímámu. Ovšem, to netušila, co bude následovat...
Milá panímáma babičku prolustrovala a okamžitě zařadila do kategorie jménem Dělnice do statku. Nakládala jí spoustu úkolů, neustále ji peskovala a honila. Děda se snažil babičky zastat, ale později i on podlehl. Vše se točilo kolem panímámy, která rozkazovala, kde mohla. Nebohou babičku pořád peskovala, že není dost dobrá, pečlivá, výkonná. Babička se snažila naplnit její přání. Snažila se jí ukázat, že je hodná stát se ženou jejího syna. Panímáma ji ale nikdy jako rovnocennou ženu neuznala. Svého syna a vlády nad statkem se nechtěla vzdát ani v době, kdy se narodil můj otec a strýc. Babičku jako matku dětí neuznávala a nechala ji možná prožít maximálně šestinedělí a i do toho jí neustále mluvila. Vždycky něco našla a ztropila scénu. Z babičky, tehdy krásné mladé ženy, se stávala troska, která se nad vším hroutila. Začaly se u ní projevovat známky domácího násilí. Toto násilí nebylo tím, při kterých vznikají modřiny na těle, ale na duši. Neměla téměř šanci vytvořit si se syny hezký vztah. Možná měla panímáma strach, že syny zkazí, protože babičku považovala za hloupou. Možná se bála, že synům nemůže dát to, co ona. Každopádně se jednalo o otevřené citové vydírání, které bylo naprosto zbytečné.
Babička byla s nervy v koncích. Dvakrát se pokusila o útěk. Ale pokaždé ji její matka vrátila zpět. Myslela si zřejmě, že bude pro dceru lepší, když si ustojí svou pozici. Nezamyslela se ale nad tím, co prožívá a co denně musí snášet za výhrůžky, urážky a ponižování. Pocity zrady, křivdy a bezmoci se bohužel v babičce tolik naměstnaly, že se z ní stala pochodující kvasící žumpa. Jak snadno se dá otrávit studánka, která byla kdysi plná živé vody... Tento hněv, nenávist a žal se přenesl bohužel i na oba syny. Můj otec měl celý život zuřivé záchvaty vzteku a depresí, které se snažil přebít alkoholem. V opilosti mou matku hrubě urážel a honil po bytě. Mnohokrát ji i udeřil. Strýc zase trpěl dlouho pocitem, že není dost dobrý a že se musí mnoho snažit. Nakonec si vzal ženu, mou tetu, která je velmi dominantní...
Děda se odstřihával od svých pocitů a stal se z něj nepřítomný salámista, který příležitostně utíkal k alkoholu. Ale ne tak, že by byl pořád opilý. Spíš tak tiše a příležitostně. Každopádně babičku ve všem nechal a podřídil se matce. Babička začala propadat na jednu stranu záchvatům vzteku, na druhou pláči a depresím. Občas říkala věty, které naznačovaly znechucení nad životem a lítost, že na ní nikomu nezáleží. Nejvíce si pamatuji tuto větu: „Až mě najdete ve chlívku u prasat mrtvou, tak si na mě vzpomenete! Snad tu někdo alespoň zapláče.“ Tehdy jako dítě mne z ní zamrazilo. Všichni se smáli, ale mně to nějak jako vtip nepřišlo, i když detaily o pozadí jsem se dověděla až později. U Záhlavových se zkrátka city neřešily. Hlavní byla práce a na nejslabší články v řetězci se pouze řvalo. Babička, která byla velmi přecitlivělá, byla vždy umlčena okřiknutím nebo posměchem. Bohužel podobné tendence si přinesl k nám do rodiny i náš tatínek a takto ze začátku jednal s mou maminkou. Bratr to jednu dobu zkoušel na mě, dokud jsem mu nedala jednoho dne pěkně za vyučenou.
Po smrti dědovy matky se babičce víceméně ulevilo. Její vnímání bylo ale poškozeno celoživotním terorem panímámy. Proto se snažila stále být užitečná i pro svoje syny a jejich ženy a děti, což dováděla do extrémů. Probudila se v ní bohužel psychická porucha, která se projevovala výbuchem vzteku nebo jízlivých řečí, za které se vzápětí omlouvala a plakala. Možná ani sama nechtěla ublížit. Ale ta bolest nastřádaná za ty roky byla taková, že se nedala unést. Bylo na ní vidět, jak je duševně zmrzačená. Stále se bála projevit, pořád mluvila o tom, jak je skromná a snažila se vypadat co nejpracovitěji. Nebo třeba o něčem mluvila a v půlce věty se rozbrečela. Byla tak podupaná, že už nevěděla, jak se svými emocemi naložit. Moje matka se s ní často hádala. Vadilo jí, že jí pořád dává hloupé rady a snaží se jí pomáhat. Ona to možná ani nemyslela zle, ale jak byla potlučená a omezená v jedné krabici, tak to tak mohlo vyznít. Já jako dítě jsem ji vnímala jako ženu v jádru dobrou, ale velmi, velmi smutnou a otrávenou něčím, co jsem tehdy neuměla pojmenovat. Bylo mi líto, že ji vidím takto trpět a jak na sebe s mojí maminkou narážejí. Moje maminka ji viděla jako hloupou a zlou babu a babička moji maminku zase jako nafoukanou učitelku. Přitom obě na tom byly, co se týče různých peripetií, vlastně stejně. Maminka byla také poznamenaná zneužíváním a nedobrým zacházením. Proto mi přišlo smutné, že zde opět dochází k boji mezi ženami namísto toho, aby obě ženy hledaly společnou řeč, uzdravení a radost. Toto je nesmírně důležité. Stále jsme hnány jako ty koně, abychom byly dokonalé a uspokojovaly jakýsi ideál, který kdosi vymyslel možná za Marie Terezie, ale nyní už pozbývá funkce. Ale i přes jejich spory jsem je brala takové, jaké byly. Co bylo ovšem hodně nepříjemné, byl strach mojí matky z toho, že bych mohla být jako babička. Že bych mohla být blbá, nepraktická a nezapadající do společnosti. Projevovala jsem se totiž jako dítě podobně. Byla jsem pomalá, snová dívka, která na druhou stranu dokázala naplno vyjádřit celou paletu emocí. Byla jsem a jsem stále velmi citlivá a nestydím se za smích, vztek a ani za slzy. Moje maminka ovšem vždycky při každé známce „Podobnosti s babičkou“ začala ječet, že jsem jako bába bušovická a že budu potřebovat určitě pomoci a stále mě sledovala, zda jsem normální. Tak na jednu stranu chápu, že měla strach z toho, že bude mít doma skutečného autistu, ale na stranu druhou, i kdybych jím byla, je to pro ni určité znamení, ať si s tím bojuje jak chce. Nicméně stále jsem slyšela, že být jako babička z Bušovic rovná se neuvěřitelnému loserovství a úpadku. Vždycky když jsem slyšela větu „Seš jako bába z Bušovic“, běhal mi mráz po zádech. Proto jsem se jako dítě zpočátku cítila vystrčená, nedostatečná. Měla jsem dojem, že se musím hodně snažit, abych byla hodna lásky. Tento stav jsem si zpracovávala hodně dlouho, než mi kolem 19. roku života došlo, odkud vítr vane...

Babiččin život se velmi radikálně změnil poté, co náš tatínek spáchal sebevraždu. Jako kdyby se ta záda shrbená dlouhodobým sebemrskačstvím začala pomaličku narovnávat... A nejvíce se změnilo její vnímání po prodělaném infarktu asi dva roky před její smrtí. Stal se z ní jiný člověk. Nechala si narůst delší vlasy a v jejích očích se objevila větší hloubka. Děda se o ni začal více starat a začali mít k sobě blíže. Babička mi v tu chvíli připomínala zase to mladé děvče, které jsem vídávala u ní v prádelníku na starých fotkách. Ve svých 82 letech se znovu napojila na své jádro... Začala u ní rovněž nefalšovaná vnitřní kataze. Od strejdy, dědy a maminky jsem zaslechla, že je najednou nějaká ostrá. Inu, babka se jala před smrtí vyrovnat všechny své účty. :-) „No představ si, Ladi, ona si dělá, co chce, je hubatá a paličatá!“
povídala mi udivená maminka. Pak jsem se také dověděla, že na dědu vysypala, jak se ty roky pod nadvládou jeho povedené mamá cítila a že ji velmi mrzí, že na ni nebrali ohled. No, děda hodně koukal. Později, ale přece si začala babička brát zpět svou sílu. Rodinné vztahy se trochu očistily a děda si babičky začal i více hledět. Půl roku před smrtí babička najednou přestala chodit. Nikdo nevěděl proč, ani ona ne. Prostě si sedla a už si nestoupla. Děda se o ni staral, měnil jí prádlo. Naučil se i prát a vařit. Cítil, že už babička odchází a pomalu ji vrátil vše, co ji tak trochu dlužil. A Boží Přítomnost babičku zastavila, aby zrekapitulovala svůj život a stále neběhala kolem chalupy. Její pohled byl čímdál jasnější. Jako kdyby z ní odcházela všechna zloba, pokřivenost, nesoulad... Moc jsem u nich nepobývala, ale když jsem tam byla, mluvilo se mi s ní lépe. Vždy ke mně měla zvláště blízko. I data narození máme podobná. Já 5.1. a ona 10.5. Jednou, bylo to asi rok před její smrtí, mi řekla:„Jsem Tvá babička, pamatuj.“ třásl se jí hlas a byla dojatá. „Já vím, babi. Jsem ráda, že tu jsi s námi.“ řekla jsem jí. Ona se rozplakala a slzy jí tekly po svetru. Tehdy jsem cítila vyrovnání. Něco mezi námi doznělo, dorovnalo se. V té době už mi docházelo, že být po babičce neznamená hanbu, ale že každý člověk si určité dary uchopí tak, jak si umožní. Když přestala plakat, pohladila jsem ji a poděkovala jí.

Zemřela v únoru 2016. Tehdy jsem se na její pohřeb nemohla dostavit. Bylo mi ale dopřáno rozloučit se s ní jinak, možná osobněji než by tomu bylo na pohřbu plném lidí, kteří přišli tak nějak z povinnosti. Šla jsem na své poutní místo, kam většinou chodím meditovat a rozjímat. Cestou jsem intuitivně vybrala asi pět kamínků, které jsem položila na místě k jednomu ze stromů. Mlčky jsem seděla v meditaci a vítr mi čechral vlasy. Cítila jsem babičku, jak přichází. Jemně mi položila ruku na rameno a říká: „Neboj se, nezlobím se že jsi na pohřbu nebyla. Vím, že jsi mě měla ráda a že jsi byla schopná vidět to, co mnoho lidí nevidělo. Jsem Ti za to vděčná. Nepotřebuju, aby mi někdo podlézal. Buď na sebe hrdá a nenech si ubližovat. Nemusíš se trápit kvůli těm, kteří vidí jen hloupou naivní ženskou. Zaslepení procitnou, až když najdou odvahu sundat klapky z očí.“ odmlčela se. Chvíli jsme si hleděly do očí. Jako duše vypadala velmi jemně a pokojně. Potom kývla hlavou a zmizela.
Když se na to všechno zpětně podívám, tak tato žena mi hodně předala. Díky ní mám hezké zdravé tělo, umělecké schopnosti a mnoho dalších věcí. Děkuji Ti, babi, za dar vnímavosti, temperamentu, empatie a pracovitosti. Děkuji ti za to, že jsi mi ukázala, že nemá cenu usilovat o vděk a uznání, ale místo toho se mám obrátit do sebe a uznat se takovou, jaká jsem.

Přeji Ti ve tvé další inkarnaci mnoho lásky a radosti v srdci.

Tvá vnučka













středa 25. dubna 2018

Píseň duše

Já jsem ta vzkříšená láska v mém srdci.
Já jsem radost a něha krásně lesknoucí se na slunci.
Já jsem štěstí, potok bublající,
ptáček z ráje svěží píseň zpívající...

Jsem konečně DOMA.

sobota 14. dubna 2018

Zrozená

Zrozená z pírek ptáků,
z kapek vody z dešťových mraků

stojím tu na prahu nové cesty,
z očí mi tryskají slzy vděku a štěstí.

Slzy štěstí, co všechnu bolest smívají,
píseň o novém jaru radostně mu zpívají.


čtvrtek 5. dubna 2018

Rozevlátá (Věčná krása)

Tanečnice dávného orientu,
Tančíš na hedvábném koberci.

Máváš závoji jak ptáci křídly v letu,
Zpíváš píseň, již znají jen milenci.

Tvá krása nepochází z těchto světů,
Nelze ji svázat, krví potřísnit.

Vlévá se do tisíců květů,
Z nichž ženy chystají se věnce vít.

středa 4. dubna 2018

Soutěž je pro člověka přirozená asi tak jako králíci pro Austrálii :-D

Není třeba v ničem soutěžit. Je třeba být svůj a žít svou energii. Každý ji máme jinou, a proto je zcela absurdní se měřit, zda je ten nebo onen dost dobrý na to či ono. Každý ať si svou cestu a obrázek vytvoří sám. Už dávno jsem pustila ambice obstát v celosvětových literárních a jiných soutěžích. Ty soutěže, kterých jsem se účastnila na škole, jsem brala spíše jako příležitost pro setkání s lidmi podobného zaměření než jako příležitost všechny porazit. Věděla jsem, že i přesto, že se neumísťuji na předních pozicích, důležité je, jak se cítím u toho, co dělám.

Byly samozřejmě i doby, kdy jsem se nechala chytit a pořád jsem se trápila, že nepíšu například jako ten intelektuálně vyhlížející chlapec, co se umístil na prvním místě a svým stylem dokonale kopíroval známé české soudobé spisovatele. Chuť být podobná mne rázem přešla poté, co jsem se s těmito lidmi dala do řeči. Nejenže neuměli o nikom říct nic hezkého, ale nato, že například chtěli psát o životě, neuměli se vůbec zasmát, spontánně projevovat. Vše jim připadalo trapné, ulítlé, málo průrazné a nebo moc výrazné. No, upřímně, přišli mi jako podivní závodní koně s přebujelou levou hemisférou, zatímco ta pravá se mohla rozvíjet jen potud, kam ji pustil rozum.

Řekla jsem si, že touto cestou jít nechci a že raději budu spontánní a svá. Spontánnost je tím, co dělá tvůrce tvůrcem. Nikoli škrobenost, snaha tvořit tak, aby člověk uspokojil porotu, rodiče, svět nebo publikum. Potom totiž dojdeme snadno do fáze, že se staneme jakýmsi podřadným zaměstnancem společnosti, který stále chrlí jedno dílo za druhým, ale žádné není doopravdy jeho a neuspokojuje jej. Kdežto když si člověk dovolí tvořit skutečně za sebe, skutečně se otevřít kráse své duše, nikdo a nic jej nemůže otrávit. Tento člověk se stává nevyčerpatelným proudem inspirace a je šťastný bez ohledu na tu zvláštní hru na umění, kterou někteří jedinci na poli umění hrají mnohdy celý život.

O bílých ponožkách v terénu, posměvačných vědátorech a důvěře v sebe

Když jsem studovala na vysoké škole, byla jsem pro spoustu spolužáků ta divná holka. Někdy jsem ani nemusela nic říci a už jsem byla trapná ...