Google+ Followers

pátek 24. února 2017

Odpouštěj, ale nepopírej

Je naprosto v pořádku mluvit o svých pocitech a dát je najevo. Dusíme-li je v sobě v zájmu dobré pohody, ubírá nám to sílu. Někdy se lidé bojí mluvit o tom, jak se skutečně cítili v daných situacích. Chtějí být ti velkorysí, co odpustili. To je krásné, ale zapomínají respektovat tempo své buněčné a energetické paměti, která ještě nepřežvýkala to, co se stalo. Zároveň tito lidé lžou sami sobě a nechtěně se odpojí od svých skutečných pocitů.
To má za následek, že se v určitých situacích cítí napjatí, unavení, mívají tendenci si neustále stěžovat. A o fyzických projevech nemluvě. Mnoho astmatických záchvatů, migrén bez příčiny či některé druhy nádorů přímo vypovídají o tom, že hluboko uvnitř je kdosi velice nespokojený.
Co s tím?
Zaprvé, přestaňte před sebou hrát divadlo, že se vlastně nic nestalo. Ono možná z dnešního pohledu to vypadá jako maličkost, ale tehdy, v ten daný moment to legrace opravdu nebyla. 
Zadruhé, pusťte přesvědčení, že odpuštění znamená vymytí mozku. Ne. Odpuštění je proces, který může chvíli trvat a než se od- pustíte od dané záležitosti, potřebujete si ujasnit, co se vlastně stalo. S tím souvisí i propuštění vibračního nesouladu, který vyvstal při nárazu. To znamená připustit, že nejsem oběť situace a že se mi už tato záležitost tudíž nemusí opakovat.
Za třetí, nebojte se, že když promluvíme o něčem, co se stalo ve vaší rodině, že tím zradíte svůj rod. Propusťte letité a zhoubné přesvědčení, že vše musí zůstat v rodině. To je pouze výplod strachů lidí, kteří jsou příliš hrdí na svou pozici než aby si přiznali, že něco v životě dělali špatně. V rodinách se často drží pod pokličkou domácí násilí, týrání dětí a dospělých, násilná smrt a citové vydírání. A to až do chvíle, kdy někomu dojde trpělivost a tu pokličku z toho hrnce prostě sejme. Rodina mu nadává a označí ho za lháře, který se jim snaží ublížit. Dotyčný se pak zbytečně obviňuje, ale ve skutečnosti neudělal nic zlého. Jen posvítil na něco, na co by tito členové léta zalezlí ve tmavém brlohu, těžko přišli.
Vyhledejte proto pomoc a nebojte se mluvit o tom, co se dělo nebo děje. 
Za čtvrté nenuťte zúčastněné strany, aby si vzpomněly na to, co se stalo. Někdy to trvá než si rodina přizná, že se taková věc děla. Každý má svůj čas a cestu. Nechte je jít, oni najdou jiné zrcadlo, které je dostatečně upozorní, že špína se pod koberec neschová a že ten zaprášený koberec dusí i je.
Za páté najděte cestu sebevyjádření. Maluje, pište, zpívejte. Jsme zvyklí se dívat na tyto činnosti jako na záležitost patřící do umělecké sféry, ale ve skutečnosti, vnitřní umělec nás léčí a vyživuje. Sebe-vyjádřením ladíme a léčíme sebe i své okolí. A hlavně, skrze tvůrčí čin se obnažujeme. Jsme to skutečně my. Plod naší práce odráží stav našeho vnitřního dítěte. 
Spoustu lásky trpělivosti ke svému stvoření Vám přeje
Lada Sirrienna 

středa 22. února 2017

Je lepší být snící pannou než praktickým domácím robotem

Když jsem byla malá, často jsem doma slýchávala, jaká jsem nepraktická spící panna. Moc mě to bolelo. Nechápala jsem, proč by musela být každá žena pouze praktická. A hlavně, co je špatného na tom, že sním a vymýšlím hezké povídky? Zvláště, když je to nyní součást mého poslání. Jsem ráda, že nyní už stále více rodin chápe, že žena není především praktická hospodyně a kojná a že její náplň má být především ona sama a nikoli děti a manžel. Těch si určitě má vážit, ale nemá je k sobě vázat skrze citové otroctví, které se později nepříjemně obrátí proti ní.
Moc ráda vidím, že si my ženy užíváme samy sebe, rozvíjíme se a to i v případě, že máme malé děti. A světe div se, děti se kvůli tomu vůbec necítí odstrčené a frustrované. Někdy se cítí mnohem frustrovanější, když jim za zády neustále funí náš od(p)borný dozor.
Naopak, i děti potřebují svůj prostor a ne vždy jim pomůže naše stála přítomnost.
A když vidí maminku, která tančí, hraje si, často se i samy spontánně přidají dle potřeby a obě strany tak mohou radostně tvořit.A pak se zase děti oddělí a nechají maminku maminkou. 
Když si žena dovolí snít, zjistí, že tím nikomu neubližuje, ani sobě a ani okolí. Naopak. Nabývá na síle a i když třeba nemá hned partnera a děti, je šťastná a naplněná. Snáze potom zvládá i vztahy, protože se nepřetvařuje a nestylizuje do role hodné a praktické holky. Představa, že správná dospělá žena se pozná podle toho, že je usedlá a praktická, je velmi zavádějící. Žena je cyklická a kolo se točí. Tak i žena je ve skutečnosti živá a neustále se měnící bytost. Jde-li proti své přirozené cykličnosti a zakáže-li si prožívat život ve své plnosti, dřív či později se to projeví na psychické i fyzické stránce. 
Proto spousta hodných a praktických hospodyněk končí jako vyhořelé panenky se smutnýma očima, které vám sice budou vyprávět, jak je naplňuje všem dělat služku, ale někde uvnitř moc dobře cítí, že jim něco chybí. Ta divoká žena tam někde uvnitř čeká, až ona hospodyňka odhodí mop a zástěru a konečně ji osvobodí že šlehačkového vězení, o kterém si tato žena myslela, že je její pravou identitou.
Až konečně přizná, že i ona má své sny sahající daleko za hranice nažehlených ubrusů a deček. Jen si je zakázala, aby byla jako ze škatulky. 
Je určitě skvělé mít krásný domov, ale ne na úkor sebe.  Ne na úkor své vlastní identity.
Někdy může trvat léta, než si to žena uvědomí. Ale v momentě, kdy k tomu dojde, zjistí, že krásný Domov začíná naprostým respektem ke své divokosti. A že se nemusí popírat, aby byla žádanou a chtěnou. Naopak. Ona už žádanou a chtěnou byla dříve než se narodila, i když třeba neodpovídala snům své rodiny o nažehlené panence.

pondělí 20. února 2017

Žij tak, jak si přeješ a uzdravíš celou rodinu

Žij tak, jak si přeješ ty a ne tak, jak by od tebe chtěla rodina. Ta chce pro své děti to nejlepší, ale často to nejlepší poměřuje podle toho, co bylo nejlepší doposud.
Proto když se budeš zříkat svých snů, vůbec ti to neprospěje. A nebude to prospívat ani Tvému rodu, protože ten bude stagnovat. Možná to navenek bude spokojená rodina, ale uvnitř, někde hluboko uvnitř bude něco hodně tlít.
Proto každá rodina potřebuje čerstvý vzduch a každý její člen by měl vědět, kým doopravdy je a neupínat se jen na to, co o sobě věděl dosud.
Možná to vyvolá i hádky, ale ty se jich neboj. To jen umírá strach a závislost na pohodlí, na které byli všichni dosud zvyklí. Čím více odvahy budeš mít do svých plánů, tím více jí nakonec budou mít i ti, kteří pořád kladli odpor ať už agresivní nebo ten plazivý, tichý. Oni se jen zapomněli hýbat a to způsobilo, že nyní se všeho, co je v pohybu, bojí. Často tito lidé nemají moc rádi zvířata a všemožně proti nim bojují a když už nějaké doma mají, zakládají si na jeho poslušnosti. Je to víceméně odraz toho, jak jsou zvyklí jednat se sebou a svým okolím.
Probouzej proto svou sílu, láskyplnou sílu, která Tě hřeje zevnitř a transformuje tebe i tvé bližní.

neděle 12. února 2017

Být empatický

Často slýcháváme, jak máme být k ostatním tolerantní a bavit se úplně s každým a každému dopřát sluchu. Ten, kdo si dovolí toto porušit a baví se s tím, s kým se cítí uvolněně a šťastně, je někdy nazýván sobcem, který by se měl učit empatii. jenomže ona empatie je něco jiného než obětování své energie a svého času na úkor jiných. Empatie znamená nacítit si situaci a rozhodnout se tak, abych neporušovala svou integritu. Protože pokud ji porušuji, škodím i ostatním.
Je to něco, co se vyvíjí a stále zdokonaluje, pokud chceme. Bohužel spousta lidí tímto darem plýtvá. Zatěžuje neúměrně své energetické pole vciťováním se do situací a dějů, které se jich netýkají a pak se diví, že jim energie chybí. Neustále se snažíme pochopit stanovisko ostatních, ale popíráme své vlastní. Následně žádáme, aby naše stanovisko ten druhý pochopil a jakýmsi magickým způsobem objevil. Ale jak ho dotyčný může objevit, když ho potlačujeme, to už neřešíme.

Dalším způsobem, kterým skrze naši nesprávně uchopenou empatii přicházíme o spoustu sil, je držení se situací a lidí, které už pro nás emocionálně nejsou vhodné. Na naši bundu z první třídy máme jistě skvělé vzpomínky. Ale dokážete si představit, že byste se do ní snažili narvat ještě ve 40 letech? Byla by vám těsná a zcela jistě by se na vašem těle stejně roztrhla. Stejně tak je to se vztahy. Jsou lidé, kteří se životem vyvíjejí podobně jako vy. Vaše cesty mohou jít víceméně společně. Potom jsou lidé, se kterými se vídáte v určitých uzlech vašeho života, pomůžete si a vaše cesty se zase na nějaký čas rozejdou. Pak máme ale vztahy, které jsme již dávno měli opustit, ale lpíme na nich ze zvyku, z lítosti a nebo z pocitu povinnosti. Máme dojem, že se jich musíme držet, protože bychom zklamali. Vźdyť s tímto člověkem se známe již od základní školy! A on je sice alkoholik a točí se v tom samém, ale jinak je to hodnej kluk!
No jo, ale že ten hodnej kluk nás vysává jen se na nás podívá, to už neřešíme. Raději sami sebe přemluvíme a dále mu dáváme pozornost. Hltáme a polykáme jeho nadávky na politiku, na strašný sociální systém a dále mu půjčujeme peníze. Dokud nepřijdeme do situace, kdy si řekneme dost a milého hodného člověka nepustíme do vod života.
Potom nastanou velké změny, které nám otevřou oči.
Najednou ten hodný hoch začne vykládat, jak jsme zlí a nechceme s ním trpět. Samozřejmě budeme v jeho očích ti nejhorší na celé planetě. Nepodporujeme přeci jeho bezmoc a líný zadek!
My jsme ale nic špatného neudělali. Jen jsme si dovolili nejíst něčí odpadky. A to je naprosto v pořádku. Empatický člověk je ten, kdo pečuje o svůj vnitřní prostor a udělá to nejlepší pro vývoj všech zúčastněných, ne pro to, aby byla hlavně pohoda a nikdo nevybočoval a nerušil.

středa 14. prosince 2016

Z pamětí Císařovny

Plameny v krbu,
něžně se proplétají.
Naše těla, dva ptáci v objetí.
Dotyky rtů, všechny ledy tají.
Pokrývku skrápí slzy dojetí...