Google+ Followers

sobota 29. července 2017

Harmonie vychází z Tebe

Lidé se často ptají, kdy už budou mít klid. Rádi by, aby vše zůstalo stejné a nic nemuseli dělat proto, aby se stali celistvými. Toto ovšem je vede do ještě hlubší beznaděje a rozpolcenosti. Čím více se snaží držet se všeho vně, tím větší napětí tvoří se v jejich nitru a tím hlubší je propast beznaděje, do které padají.

Je to odraz hlubokého traumatu, které si nesou po celé věky a stále se z něj nevzpamatovali. Jisté části, které si nahrazují vlastněním věcí a svých bližních, stále dlí v nich samotných. Jsou ovšem ochrnuté a potřebují rozhýbat, aby se dotyčný znovu cítil sám v sobě jako doma.

Čím více člověk procitá, tím méně se potřebuje držet trendů, stylů, lidí a majetku. Nečiní nic z toho svým pánem, a proto nestrádá a přestává trpět chudobou. Nepotřebuje si nahrazovat pocit expanze a radosti z esence žití nikým a ničím. Jeho komunity se tím paradoxně stávají zdravější a vědomější.

Lidé v těchto komunitách se podporují v radosti z maličkostí namísto neustálých stížností, jak vše zaniká a jak jsou všichni nemocní a hladoví. Ví, že když kdokoli onemocní, může se uzdravit a znovu se dostat do víru lásky a do svého středu.

Pomohou mu znovu se naladit. Neživí v něm pocit chudáka bezmocného a ani jej nevyčleňují jako losera. Je na něm, pro jaký postoj se rozhodne. Působí na něj tím, že ho vnímají již uzdraveného. Tím mu dají možnost, aby nalezl cestu k propojení rozštěpených částí a aby znovu vstal jako Fénix z popela.



čtvrtek 20. července 2017

Tvá něžná podstata

Něha, toť dar převeliký,
Pomáhá ti žít.
Aby žádné ostré dýky
Nepřetrhly života tvou nit.
Navenek se zdá být slabostí,
lidé proto vytlačují ji hrubostí.
Zdání ovšem velmi klame.
Něha rozpustí i žluči kámen.
Koryto řeky znovu obrodí,
Oheň lásky v srdci znovu se narodí.

úterý 4. července 2017

Cit je Tvá síla

Milý člověče,

Tvá síla není v tom, že dokážeš vše vydržet, skousnout a sežrat. Tvá síla je v tom, že řekneš včas dost či ne. Nebo naopak řekneš ano, takto to chci, protože to rozvíjí mou citlivost a můj kořen. Tady se cítím krásně a mohu žít, létat. Neprodlévej proto někde, kde ti stříhají křídla, nutí tě stát se součástí jakéhosi molocha a ještě ti vyčítají, že z toho otráveného vzduchu padáš do mdlob. Tam ne, tam nepatříš. Nejsi žádný robot, který musí fungovat do úmoru a ještě se za to nechá kopat do zadku.

Jsi krásná, tvořivá a citlivá bytost, jejíž srdce bije pro lásku. To je Tvá síla. Síla srdce, které vidí, cítí a pozná, kde se Ti bude dařit, kde budeš prosperovat a kvést. Vím, že tě mnohdy učili, že se musíš zapřít, potlačit city, abys vydržel a pak se dostaví prosperita. Toto je ale nesmyslná lež založená na nepochopení principu života.

V životě zaprvé není vítězů ani poražených, proto zahoď ty nesmysly typu:„V životě vyhrává ten, kdo méně cítí“ a „Jen otrlý vyhraje.“ Všichni jsme vítězi už tím, že jsme se narodili, inkarnovali. Už to, že ses rozhodl prožít sám sebe, je známkou nesmírného potenciálu v Tobě. Za druhé, v životě nezáleží na tom, zda máš vždy navrch před ostatními, ale na tom, jak se cítíš v roli, kterou v životě zastáváš. Pokud trvale ignoruješ kapající potrubí v domě,začne se v něm šířit plíseň. To asi víš. A stejně je to s Tvým citem. Pokud dáš na své cítění a vyměníš prasklé potrubí za nové, pak dům bude sloužit ještě mnoho let. Budeš-li si ale nalhávat, že to dáš a vydržíš, budeš látat potrubí starými hardy, abys ušetřil a nemusel nad ním hloubat, potom jednoho dne nevydrží ani potrubí a ani Ty... Budeš-li předstírat, že v dané profesi jsi vlastně spokojený a že je to v podstatě v pohodě, i když ti všichni šlapou na hlavu a dělají z tebe šaška, jednoho dne to nemusí vydržet některý ze Tvých tělesných orgánů...

Ne vše, na co jsi zvyklý je v pořádku a v pohodě. Mnohdy se jedná pouze o „Pokakané štěstíčko“, na které sis zvykl, aby ostatní neřekli, že jsi srab a že nic nevydržíš. Raději obětuješ štítnou žlázu, necháš si vyříznout dělohu, nadrátkovat srdce, jen abys nemusel nic měnit, vše zůstalo při starém a tys ukázal, jaký jsi hrdina... Ale v životě nejde o to, abys vydržel, ale abys cítil a ctil svou přítomnost. To je ta síla. Síla citu ke svému Bytí Tě přivádí k pravému citu k okolí. Není to žádná slabost, která tě bude jistě stát místo v korporátu, rozpad manželství a rodinných vztahů. Je to ohromná síla a odvaha, která uzdravuje. A pokud se některé vztahy rozpadnou, věř, že to bylo nutné, abys je postavil znovu a na nových základech: Na základech skutečného citu.

Ano, s některými jedinci to asi nepůjde, ale v tom případě si uvědom, zda chceš vztahy založené na vzájemném vykořisťování a sebeobětování nebo vztahy založené na zdravé lásce a respektu k životu. Někdy je třeba pustit se a přestat se držet ostatních, aby došlo ke skutečné změně. Ulpívavost a strach z osamění blokuje náš cit a my se potom držíme všeho a všech. Proto se uvolni, uvolni to sevření a pochop, že každý má svou cestu. A pokud budeš potlačovat své city jen proto, abys nikomu neublížil a nebyl za slabocha, city začnou kvasit a jednoho dne vybouchneš.
Proto seber všechnu odvahu, kterou máš a začni se respektovat. Celý...Tady a Teď...

pondělí 26. června 2017

Jaktože nemáš papíry, aneb Odejít neznamená vždy být srab

Autoškola. To slovo zná skoro každý. Každému je zhruba od sedmnácti let vtloukáno do hlavy, že si musí udělat autoškolu. Hodně se argumentuje tím, že v životopise vypadá přeci lépe, když je v něm napsáno ŘP skupiny B. Také se říká, že když bude dítě nemocné, budete ho muset hodit do nemocnice. A když nebude nemocné, musíte ho vozit na kroužky, do školy, na tábor, atd. atp....
A kdo z řady vybočuje a auto nemá nebo neřídí, tak je divný, je to určitě nesamostatný a zamindrákovaný člověk a zcela jistě se ve světě neprosadí, nemá místo na trhu práce, je lajdák, necita, nesnáší své děti a manželku a republiku...

Já sama jsem dělala autoškolu na naléhání svých rodičů ve svých 19 letech a...nedodělala. Prostě ne. Bylo to v době, kdy jsem se navíc připravovala na státní jazykovou zkoušku z angličtiny. Intuitivně jsem tušila, že není dobrý nápad dělat do toho autoškolu, ale nechala jsem se přemluvit. Rodiče to určitě se mnou myslí dobře a já bych to měla zkusit. A autoškola navíc nestála tolik. Tak jsem do toho šla. Hned v úvodní lekci teorie mne čekal šok v podobě pana instruktora. Byl to starší pán evidentně v důchodovém věku, který naoko vypadal bodře, ale uvnitř jsem cítila něco divného. Po první čtvrthodině mi bylo jasné, co se mi na něm nezdálo. Stále mluvil o tom, jak potřebujeme my gympláci srovnat, protože nejsme k ničemu a pořád vzdorujeme. A kdo mu bude odmlouvat, vyhodí ho z auta. Měla jsem chuť z té třídy odejít. Nebylo mi z toho pána dobře, i když se vše snažil prokládat humornými historkami z praxe. „Třeba měl jen špatnou zkušenost a myslí tím opravdu nějaké namachrované premianty“. řekla jsem si. Ovšem ani další hodiny mě moc nepřesvědčily. Teorie byla dobrá, ale pán si neustále stěžoval a nehezky mluvil o studentech, zejména o dívkách. Ale i o starších dospělých ženách mluvil jako o krůtách, co jsou moc pomalé a pořád se ujišťují a tak dále...
Měla jsem sto chutí vše říct doma a přesvědčit rodiče, aby si nechali vrátit peníze. „To víš, chlapi z autoškoly jsou takoví. Uvidíš, bude to dobré.“ říkali mi.
To, že to dobré nebude a není, jsem se přesvědčila na první jízdě. Začalo to již příchodem k autu. Pán přijel k chodníku a já otevřela dveře a slušně jsem pozdravila. „No tak si nastup.“ řekl suše. Zamrazilo mě. Sedla jsem si k němu do auta a zavřela za sebou dveře. Bylo to trochu hlasitěji, ale to bylo tím, že Felicie byla už staršího data a dveře opravdu za mnou zaklaply. „Nemlať mi dveřma ty káčo.“ usadil mne. „Promiňte, nevěděla jsem...“ chtěla jsem mu vysvětlit situaci, ale pan učitel mi okamžitě skočil do řeči. „Ještě cekneš a vyhodím tě! Na takové okecávandy nejsem zvědavej. Teď ukaž, co umíš.“ ztuhla jsem a vyvalila oči.
Začala jsem dělat, co řekl. Startování mi šlo dobře a rozjezd také. Byla jsem jen trochu pomalejší. Pan „učitel“ na mě střidavě výskal a řval. Vyslechla jsem si, že jsem pomalá, že jsem nána a vše možné. Za všeobecných dalších nadávek jsme se dostali na silnici. „Dělej, zařaď! No! Na co čekáš, náno?!“ zařval na mě. Byla jsem v šoku. Nevěděla jsem, kde mám pravou a levou ruku, byla jsem paralyzovaná. Nakonec se mi podařilo zařadit a jeli jsme. Projeli jsme okruh plzeňskými ulicemi. Byla jsem hrozně nervózní. Měla jsem strach, uzavřený prostor, v něm vedle mě člověk, který na mě neustále křičel a shazoval mne a provoz okolo nás. Nutno uznat, že jsem se cítila mizerně. Nestačila jsem reagovat hned na povely pana učitele a ten mi to dával sežrat. Přitom jsem proti němu neřekla nic špatného, nebyla jsem taková typická namistrovaná glamour holka, co chodí nafintěná a zakládá si na tom, aby ji ostatní padali k nohám. Byla jsem obyčejná, brýlatá plachá holka čtoucí knížky, píšící básničky a mluvící s vílami.Nevyhýbala jsem se životu, naopak. Ale rozhodně jsem nebyla fracek, který by si zasloužil takové jednání. Vůbec se mi dělalo špatně z toho, jak se může někdo takto povyšovat nad studenty. Jak je může házet do jednoho pytle a myslet si, že jim může beztrestně ubližovat jen proto, že ještě nechodí do práce a nejsou tak shrbení a poznamenaní světem, jako on...
Po první jízdě, jakmile za mnou zaklaply dveře auta a pan učitel odjel, jsem se složila na schodech našeho gymnázia a plakala jsem. Potoky slz tekly na schody a já se cítila jako vyždímaný a neschopný hadr. Po chvilce mi někdo položil ruku na ramena.
Otočila jsem se. Za mnou stála spolužačka. Ptala se mě, co se děje a já jí vše řekla. „Cože? Vždyť jsem tě viděla, jak ses hezky rozjela, jak jsi nastartovala hned napoprvý. Jaká káča?! To bude dobrý, neboj.“ utěšovala mne.
Hned doma jsem zahájila výcvik. Představovala jsem si, že sedím v autě a trénovala jsem různé situace. Opadla ze mne tréma a těšila jsem se na další jízdu.
Jenomže situace se opakovala. Opět mne pan učitel na něčem dostal a chybu patřičně zveličil. Na jedné jízdě mne dokonce nechal vjet do jednosměrky, které jsem si nevšimla kvůli lešení, na konci dupnul na brzdu a soustředěně na mne syčel: „Ty seš kráva! Co jsi přehlídla? No, co si přehlídla, ty huso?! Jednosměrku!!! Ty se nikdy nic nenaučíš, jsi úplně na ho..o.“ rozbrečela jsem se. „Neřvíííí! Ty jedna náno, to si myslíš, že mě ubrečíš?! Já už tě nechci. Nenechám se zabít. To je strach! Já mám strach o holej život.“ křičel na mě a jeho obličej modral. „Mně by to šlo, kdybyste na mě nekřičel. Já nejsem žádná husa, co vám chce odmlouvat. Já jsem opravdu pomalá.“ odpověděla jsem mu s omluvou. „He, holčičko, mně se toho nelíbí a taky musím vydržet. A když na vás nebudu řvát, tak vám to nepůjde.“ odpověděl opovržlivě.
Nato se se mnou rozloučil. A protože už se mnou jezdit odmítal, šla jsem za druhým řidičem. Tam byla situace ale ještě horší.
Nebyl sprostý, ale dusil mne psychicky. Vykládal mi, že jsem neschopná, hysterická ženská a že nikdy jezdit nebudu. Když jsem si stěžovala mým rodičům a oni si s ním šli promluvit, naparoval se před nimi jako páv, vykládal, jak se jejich neschopnou dceru snaží něco naučit, ale ona je prostě vzdorovitá a nanicovatá. Samozřejmě to nebyla pravda. Ale maminka to vše spolkla i s navijákem a já dostala doma kázání o tom, že musím být hrdina, vše vydržet a naučit se to, protože když odejdu a nedokončím školu, budu srab.
Tak jsem se snažila i nadále. Bylo to ale pořád stejné, ne-li horší. Tento učitel na mě totiž vyvíjel psychologický tlak. „Ještě jednou na mě budeš žalovat, řeknu, že jsi labilní, přecitlivělá hysterka se sklony k nepředloženému jednání. Něco o tom vím, psychologii jsem dělal na našem kurzu.“ syčel na mě po předposlední jízdě. Bylo mi zle.
Hned po této jízdě jsme měli anglickou konverzaci. Paní profesorka si všimla, že jsem nějaká bledá. Zavolala mne ke katedře. „Lado, řekni nám, co Ti je. Všimli jsme si, že nějakou dobu jsi jako tělo bez duše, pořád pláčeš a hubená jsi hrozně. Řekni nám to a neboj.“ vyzvala mě. Se slzami v očích jsem jim vyprávěla o autoškole a o chování instruktorů. Paní profesorka vytřeštila oči, potom pokývala hlavou a objala mě. „Víš, Laduš, vůbec nic se nestane, když tu autoškolu nedoděláš a uděláš si ji, až budeš v pořádku. Toto nemá úroveň a takové věci si instruktor nesmí dovolit.“ chlácholila mne. „A nebudu srab? A co rodiče? Dali mi na to peníze.“ namítla jsem. „Nebuď hloupá! Jaký srab? My si tady nic takového nemyslíme, že ne?“ řekla s úsměvem paní profesorka a obrátila se na naši anglickou skupinu. „No jasně že ne. Já už bych odsud odešla taky.To není tvoje chyba, prostě to příště zkusíš znova a jinde.“ řekla jedna ze spolužaček. Ostatní se přidaly. „Jsi moc statečná a šikovná mladá dáma a nemáš se co trápit. Já taky neřídím a přesto překládám, jezdím tlumočit na konference a píšu. Prosim tě! Na tvém místě tu autoškolu odhlásím a rodičům řeknu, že buď chtějí živou dceru nebo dceru s autoškolou. A soustřeď se na státnici, tu budeš potřebovat. Však uvidíš.“
Dodala paní profesorka. Uklidnila jsem se.
rodičům jsem doma řekla, že jsem se rozhodla v autoškole nepokračovat. Samozřejmě mi domlouvali, že to vzdávám a že jsem poseroutka a podobně. Slíbila jsem jim, že jim klidně těch pět tisíc při první brigádě dám zpět. Nakonec je po mně nechtěli.
Když jsem volala do autoškoly a řekla jsem jim, že končím, paní ředitelka mne přemlouvala, že mi přeci zbývá jen jedna jízda a přijdu o peníze. „Víte, mně záleží na mém zdraví. Nebudu někde, kde se ke mně chová někdo jako k onuci. Za to mi ty nervy nestojí. “ odpověděla jsem. „Ale to ty naše kluky nesmíte brát tak vážně.“ přesvědčovala mne. „A Vy byste je měla naučit trochu slušnějšímu jednání. Mějte se.“ řekla jsem rázně a zavěsila.

Státnice z angličtiny jsem udělala s velmi pěkným výsledkem. Na vysoké škole jsem potom pracovala na zámku jako průvodce v anglickém jazyce a i nyní je angličtina jedním z mých chlebodárců. Rozhodně ji užiji více než řízení. Později jsem se dozvěděla, že podobný problém s instruktory v té autoškole mělo více studentů. Jednoho z instruktorů to stálo místo. No, boží mlýny melou.
Nuže tedy, papíry nemám. A nijak mne to nehendikepuje. Nemocnici máme dvě stanice autobusem. A pokud by mé budoucí ratolesti měly horečku, jsem si jistá, že záchranka je určitě do nemocnice dopraví bezpečněji než matka, která je nervózní z toho, co malému vlastně je. Na výlet jezdím autobusem, na kole nebo vlakem a pokud je například seminář v místě, kde nic z toho nejezdí, dopravím se tam pěšky či kolmo nebo se s někým složím na benzín. Nevidím to jako něco nepatřičného nebo divného, za co bych se měla propadat hanbou. Vybudovala jsem živnost, která kvete i přes to, že v mé tašce na doklady nesídlí jistý dokument opravňující mne k řízení motorových vozidel. Zamindrákovaná se rozhodně necítím. Až naopak přijde můj čas a budu cítit, že uzrál čas, ráda si řidičák udělám. Ale pouze s instruktorem, který se umí slušně chovat.
Vnímám to tak, že se z autoškoly dělá zbytečné haló. Mnohdy jsou do ní lidé tlačeni, když ještě nejsou zralí a nervová soustava s tělem ještě rozhodně nepracují v tandemu. A argument, že přeci řízením se toto spraví, je dost chabý. Auto není kolo. Je to uzavřený prostor se čtyřmi koly a navíc s motorem. V sedmnácti nebo i klidně dvaceti letech nemusí být každý zralý na to takové podmínky zvládnout a rozhodně to není žádná ostuda. Navíc ještě když vedle vás sedí instruktor, který na vás stále řve a uráží vás.
Někdo má svůj čas třeba o deset, klidně dvacet let později a nebo to prostě není vůbec jeho parketa. Vůbec není problém neřídit auto. Existuje mnoho možností a vždy se dá vše řešit. Například můj strýc žijící v Chicagu auto prodal, protože než by se s ním každé ráno prodíral do své psychoterapeutické ordinace v Downtownu, to radši pojede hromadnou dopravou. A ta je tam skutečně skvělá a spolehlivá, mám to vyzkoušené. A když chce strejda navštívit rodinu na venkově, prostě si auto pronajme. A za druhou sestrou na Floridu se dopraví letecky. Takže tak.

sobota 24. června 2017

Tvá krása je jedinečná

Přijímej svou krásu a cti ji.  Nadechuj ji. Nesnaž se ji přetvořit. Když ji budeš přetvářet, nebudeš to ty, ale podivná parafráze na někoho cizího. Možná to z tebe na chvíli udělá hvězdu, ale ty se uvnitř jako hvězda cítit nebudeš.
Věř mi, že ne. Budeš se cítit jako loutka, kterou si kdekdo upravuje po svém.
Začni se už konečně brát vážně a respektuj se. Dovol si být vílou cestovatelkou, bláznem do fotografování, náruživým fotbalistou.... Prostě vším, o čem jsi snil. Nejsi na nic příliš starý. A ne, není to hloupé. Budeš se divit, ale je to tisíckrát rozumnější než se snažit být rozumným.
Krásný den Ti přeje Lada Sirrienna

pondělí 19. června 2017

Jsi dokonalým živým snem svého Ducha

Poslední dobou ztrácím zájem o dramata a půtky o tom, co je možné a nemožné. Každý z nás ví v hloubi duše, kdo je a nepotřebuje čekat na odborné pracovníky, kteří mu to potvrdí. Navíc když oni pracovníci jsou ve svém vlastním životě bezradní a sami sebe ztotožňují s tabulkami a krabicemi natolik, že přestali žít.
Je načase začít skutečně žít a vykašlat se na škatulky, kterým sami sobě bráníme v rozletu. V momentě, kdy to uděláme, zjistíme, že jsme Bohu blíže než jsme si mysleli. najednou se nám lépe dýchá, peníze už přestávají být problém a do našeho života začínají proudit lidé a okamžiky, které nás podporují. Není to vůbec nezodpovědné. Naopak, vědomá a hluboká odpovědnost je založená na totálním respektu ke své podstatě a jejím potřebám. Pokud sama sebe budu omezovat neustálými diagnózami, nálepkami a podobně,abych byla ta odpovědná dáma, co vždy ví, kdy se má smát a kdy plakat, nikam se nedostanu. Proto vždy, když jsem se snažila být taková, jakou mě někdo chtěl, nefungovalo to. Cítila jsem obrovský vztek a vůbec mi nebylo dobře. Nakonec jsem se stejně musela vrátit k sobě a ctít svůj rytmus. A potom jsem se začala cítit skvěle.
Nebojte se, že budete nezodpovědní, když poslušně neposbíráte odpadky po každém z vašeho okolí. Stačí, když přetvoříte vlastní odpadky v tvůrčí energii a vytvoříte krásu skrze sebe. Není zapotřebí někomu sloužit a nebo nutit ostatní, aby byli poslušní. jediný, komu máme být poslušní, je Boží Přítomnost v nás. Naše životodárná esence má pro nás vše, co potřebujeme a navíc má neuvěřitelný smysl pro skutečný humor. Nemyslí se tím ty oplzlé sexistické dvojsmysly, kterým se mnoho lidí směje a vlastně uráží sami sebe. Je tím myšlena ohromná a extatická radost a veselí z toho, jak je vše sehrané a jedno přechází v druhé. Čistá dětská radost z toho, jak vše zní a ladí. jak to voní, zpívá a tančí.
Je nádherné, že čím dál více přibývá těch, kteří si toto uvědomují a přestávají znečišťovat svoje vědomí převzatými názory, které časem nabyly úplně jiného významu. Jablka jsou dobrá. I shnilá jablka jsou báječná, ale dávají se do kompostu. V jablečném štrůdlu byste je asi nechtěli. A tak je to i s našimi vzorci a postoji.
Přeji krásný den a skutečné naplnění.:-)

úterý 13. června 2017

Fuj, Egoista: O tom, jak se nechtěně držíme v mezipatře

Nedávno jsem na Facebooku našla prohlášení jednoho duchovního učitele, které pravilo, že pokud někdo nejí běžné jídlo, nesleduje televizi a neposlouchá pop, tak je velký egoista, protože škatulkuje. Musím říci, že jsem se dlouho tak nenasmála. Na pánovi samotném bylo navíc vidět, že by mu prospěla pořádná detoxikace a trocha péče o vlastní tělo.
Z Ega se stalo něco jako pouťový strašák, kterým straší kdekdo kdekoho. Pokud se někdo rozhodne, že mu něco nevyhovuje, že už nesouzní s hlučnou hospodou, vyhovuje mu spíše samota, rozhodně to pro mě není egoista. Prostě ten člověk začíná chápat své skutečné potřeby a nemá proč by se měl zaobírat hospodskými řečmi o ničem, otupovat se při tom kořalkami a pivem a večery navíc trávit u televize a otravovat své pole zprávami, které jsou rovněž o ničem.
Proč by to měl dělat?
Protože to dělá každý?
Aby nevybočoval?
Kdo chce, ať si samozřejmě v té hospodě nebo u televize sedí, ale proč by jiný měl být egoista jen proto, že dělá raději něco jiného? Toto je starý způsob uvažování založený na tom, že všeho musíme dělat s mírou. Vše musí být takzvaně v rovnováze a nic nesmí do extrému. Ovšem, co je to rovnováha? Rovnováha znamená, že prožívám každý aspekt sebe a přijímám a chápu pozadí svých potřeb. A čím více to dělám, tím méně strádám. Rozhodně to neznamená sedět na vícero židlích, aby nikdo neřekl, že jsem divná a že mám ego. Ego jako pojem nerada používám, poněvadž je velmi, velmi profláknutý a zneužívaný. Všimněte si jen, jak se využívá v ezoterickém světě. Každý, kdo se nehodí a cítí, vnímá a vidí něco jiného než jeho kolegové, je napadán, že má ego a dovolil si říct něco jiného. Stal se z toho prostředek závistivců, kteří se sami nechtějí dále vyvíjet a nepřejí růst jiným.
Spíše rozlišuji, kdy je člověk v něčem autentický a kdy už ne. A to je proces. Každý z nás si někdy musí vyzkoušet i tu roli pyšného člověka, podřízeného otroka, či zase pánovitého náčelníka, aby pochopil, kudy vede jeho skutečná touha duše a co si na ni pouze hraje. Netřeba hned každého osočovat z egoismu a z extrémismu.
Já sama ráda nakupuji biopotraviny a jím hodně syrové stravy,protože se po ní cítím skvěle, plná energie a mohu tvořit, smát se. Nejsem pak těžká a rozlámaná. Alkohol téměř nekonzumuji, pouze když si dám s někým přípitek, a to ještě pouze víno. Prostě to vnímám tak, že mi to stačí a nepotřebuji toho do sebe lít potoky každý víkend, abych si vylila mozek. :-D Otravovalo by to mé buňky a já chci opravdu žít.
Televizi doma nemám, nějak mne to k ní netáhne. Raději trávím večer s lidmi, se kterými si vyprávíme, co se nám ten den povedlo. Povzbudíme se, když něco nejde a pomáháme si v rozkvětu. Nebo si přečtu něco zajímavého, medituji, maluji, píšu. Pro někoho to možná není záživné, já v tom vnímám ohromný život.
Hudbu mám raději beze slov,žánr je mi ukradený. Stačí, když má pro mne smysluplnou myšlenku.:-)
Prostě dávám přednost tomu, co přináší život a skutečnou radost. A to se samozřejmě vyvíjí.
Někdo jiný to může mít zase jinak. Každý podle svého, jak se říká.
Podle pana duchovního učitele bych asi byla zlý egoista, podle mě je úplně v pořádku rozhodnout se pro to, co skutečně podporuje můj život.
Krásný den přeje

Lada Sirrienna

PS: Všehomíru nechte doma a žijte skutečně. :-D